Táborové Never Ending Story

„My jsme děti z Vitany, budem všude vítány. Když se někdy poštěstí, bude naše vítězství. HEJ, HEJ, VITANA“!!! Prázdninový pokřik z mého prvního tábora v Častoboři. Místo, které zůstane navždy v mé mysli spjato s první baterkovou hlídkou, ledovou vodou v ranním korytě řeky a nepředstavitelnou dřinou v bramborové zátoce. Místo prvního letního tábora.

Naši za mnou přijeli na návštěvu a já bulela a jedla třešně v čokoládě, které mi táta přivezl a slíbila sama sobě, že už nikdy nepojedu tak daleko od rodičů a nikdy na žádný tábor pod stan. Už vůbec ne mezi blázny, co zpívají u kytary dětem, které chtějí domů, do své postele.

Když tábor končil, brečela jsem znovu. Protože se mi nechtělo od řeky, od kamarádů, od dospělých přátel, kteří mě toho tolik naučili. S láskou vzpomínám na milovanou Častoboř a krásnou dobu pionýrského tábora. Na ošlehané tváře od slunce, zapalování slavnostního ohně a první jídlo z ešusu.

Bylo mi čerstvých 18 let a sebevědomí jak na horské dráze, která jede jen nahoru – takže dost vysoké. Prošla jsem školením a hodlala ukázat bandě kluků z dětského domova, že jsem ten nejlepší táborový vedoucí na světě. Pánové mi dali za ty tři týdny takovou školu života, že na ni nezapomenu ani při výchově svých vnoučat. A přesto to bylo krásný. Úplně jinak krásný, než první vzpomínka, ale stejně intenzivní.

Znovu se objevil i pláč, tentokrát tajný. To, když si mistři naplánovali celodenní výlet, já jim ho odsouhlasila a večer jsem nemohla nateklé nohy vyndat z tenisek a tvářila se u toho stále jako mistr světa. Nemůžete nechat na sobě znát, že vás ti skřeti dostali, to by horská dráha změnila směr. A pak jsem jim upekla perník a uvařila skvělou rajskou. A stála v té místnosti s obouchanou zdí a říkala si, že se mi nechce domů, že ti kluci jsou báječná banda nadšených očí a upřímné radosti. Že moje práce má smysl – teď a tady.

Balím našeho syna na první tábor a nejraději bych do krosny narvala zdravotní matraci, přímotop, zavařené jídlo a videochůvičku. Když vlak opustí nádraží, sedám vyděšená na lavičku a dalších 14 dní pozoruji několikrát denně meteoradar. To prostě nemůže moje dítě přežít – bez peřiny, bez pevné střechy nad hlavou, s jedinci, co jim budou vařit na ohni v tee-pee. Třesoucíma rukama otvírám třešně v čokoládě a upevňuji tak svoje nervy a víru, že dlouhý týden uteče jako voda.

Můj syn to přežil a následující dny opakovaně vyprávěl o noční výpravě, latríně s hlubokou dírou plnou…, no prostě úplně plnou a připáleném jídlu, které mělo přesto vynikající chuť cukrové vaty. Co skutečně tenkrát měli k večeři netuším. Ale slibuji, že už ho na tak hrozné místo nikdy nepustím. „Mami, co blázníš? Dyť to bylo tak hustý!!!“

Druhému synovi osud naložil mentální postižení a první, co mě v jeho 6 letech napadlo, že nezažije žádný tábor. Hadry mu nebudou vonět od ohně, tenisky nebude mít mokré od ranní rosy a neochutná topinky k večeři přímo z litinového tácu na kamnech. A to byla zoufale šílená představa.

Organizuji tedy tábor pro rodiče s dětmi. Bez třešní v čokoládě, bez kompasu v citech. Protože vím, že každé dítě, každá máma, každý kluk i každá holka si prostě musí prožít táborové dny. Rána, kdy jdete s kartáčkem na zuby studenou rosou, poledne s kouřem a vůní oběda z velikánského hrnce. Večery s kamarády u táborového ohně, kytary, a černých prstů od pečených brambor. Usínání, které vám žene do mysli sen o nekonečném příběhu na téma – můj nejlepší tábor.

Napiš komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *